Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Jedenáctiletý Hanuš Wihan (*5. 6. 1855 v Polici nad Metují) koupil na trhu flétničku a tak si pootevřel cestu k hudebnímu Olympu. Jeho produkce zaujala ředitele pražské konzervatoře, který v městečku náhodou pobýval. Přes nevůli rodičů mladík vystudoval hru na violoncello. Talent natolik průkazný, že hned po absolutoriu mohl nastoupit jako profesor (!) v Salzburgu. Nevydržel tu dlouho, jako zpočátku ve většině angažmá. Během několika let vystřídal místa v orchestru barona Derviese, Berlíně a Sonderhausenu. Tady si udělal skvělé jméno. Pak působil osm let coby sólový violoncellista dvorní kapely v Mnichově. Hrál ve slavném Walterově kvartetu. Seznámil se osobně s velikány světové hudby Wagnerem, Lisztem nebo Richardem Straussem. Pražská konzervatoř mu roku 1888 nabídla post profesora violoncella. Pro hlavní město se stal koncertní senzací. Tleskal mu nadšený Čajkovskij, hrál s fenomenálním Paderewským. Přítel Antonín Dvořák mu věnoval proslulý violoncellový koncert h moll. (Jeho připomínky však odmítl.) Díky Wihanovým moderním metodám každoročně škola poslala do světa kvalitní kvarteto. Studentům však nic neodpustil. Dokonce prý používal fyzické tresty!
 
V případě souboru žáků posledního ročníku roku 1891 však určitě nebyly zapotřebí. V dnešní terminologii bychom pro obsazení užili termín „supergroup“. Považte sami. Primárius Karel Hoffmann, druhé housle Josef Suk, viola Oskar Nedbal, violoncello Otto Berger. (Tři z nich byli žáky Antonína Dvořáka.) Všichni ve věku 17 – 19 let!!! Hned první vystoupení mělo takový ohlas, že si členové dobrovolně prodloužili studia, aby je Wihan mohl připravit skutečně důkladně. Brzy triumfovali ve Vídni. Když violoncellista Berger za dva roky těžce onemocněl, nastoupila na jeho post překvapivá náhrada - sám Wihan. Právě on dovedl kvarteto k nejvyšším metám a proslulosti. Dvě desítky let určoval jeho směřování. Soubor oslňoval bezkonkurenční virtuozitou. Sjezdili celou Evropu. Propagovali českou hudbu, zvláště Smetanu, Dvořáka, Fibicha. Hráli přes 100 koncertů ročně. To se odrazilo na profesorově zdraví. Roku 1914 musel definitivně kvarteto opustit. Krátce před smrtí (zemřel 1. 5. 1920) se ještě vrátil na konzervatoř.
 
Osobní život neměl příliš šťastný. Po nepovedeném manželství se již neoženil. Penězům nepřikládal důležitost. Často obdarovával vysokými částkami žebráky, podporoval chudé děti. Uměl dobře vařit, liboval si v doutnících, vínu a kuželníku. Miloval přírodu, byl zdatným turistou a plavcem. 6. června 1965 mu odhalili na  rodném domě pamětní desku. Jeho náhrobek v Praze je ceněnou prací proslulého sochaře Františka Bílka. 
  
VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ