Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Soudíme-li člověka podle jeho vrcholů, má to režisér Otakar Vávra dobré. "Hydeovská" polovina někdejšího národního umělce se však přehlédnout nedá. Narodil se 28. 2. 1911 v Hradci Králové. Otec byl úředník, starší bratr Jaroslav Raimund cestovatel a spisovatel. Otakar složil zkoušku dospělosti na brněnské reálce (1928). Nastoupil na architekturu. Nedokončil ji ani v Brně, ani v Praze, kam přesídlil. Zamiloval si divadlo a zvláště film. Už v Brně se pokoušel psát kritiky. Vycházel z pečlivých poznámek a rozborů, které si dělal po každém představení. To byla jeho filmová studia, pomineme-li pozdější praktika u mezinárodně slavných režisérů Duviviera a Pabsta. Vytvořil systém pravidel, který používal později při přednáškách. Na počátku třicátých let natočil několik krátkých snímků, spíše avantgardních. Etabloval se jako úspěšný scenárista, ale toužil režírovat. Komedii Velbloud uchem jehly realizoval ještě s Hugo Haasem. Samostatnou dráhu zahájil tituly Filosofská historie a Panenství. Měl úspěch. Dokázal bravurně zvládnout davové scény, od počátku si liboval v nákladných produkcích. Následující Cech panen kutnohorských získal ocenění na benátském festivalu.

Po zabrání republiky nacisty vnímal filmování jako záchranu před totálním nasazením. Zvolil (po celý zbytek života) cestu, kterou deník E15 trefně pojmenoval Muž, který se naučil uhýbat. Pracoval neuvěřitelným tempem, tvořil až tři snímky ročně. Doba žádala oddechové tituly. Měly literární kvalitu, vynikající herce, řemeslnou úroveň. okupantům se nepodbízely, ale... Vávra nebyl hledač nových kinematografických směrů. Spoléhal na studium, pečlivost, píli - a jistoty. (Kouzelný dům, Dívka v modrém, Přijdu hned). Zajímavou sondu do osudů prodavaček obchodního domu přináší dodnes film Šťastnou cestu. Ke konci války se zúčastnil přípravy koncepce budoucí kinematografie. Dokončení snímku Rozina sebranec schválně zdržoval, aby premiéru zažilo až svobodné Československo. Po únoru 1948 nadlouho posledním kvalitním Vávrovým dílem zůstala adaptace Čapkova Krakatitu. Dobře si spočítal, jaké výhody mu kompromisy vynesou. (Hlásil se k levici, prebendy si ale nikdy vzít nedal. S originálním vysvětlením "že je na to zvyklý".) Velkofilmy o husitech či osídlování pohraničí rezignoval na jakýkoliv umělecký vývoj. A lidsky hrozné byly jeho likvidační útoky jako člena kolektivního vedení Barrandova na kolegy Radoka a Krejčíka.
          
Mimo natáčení oficiálních zakázek plných dvaašedesát roků vedl Katedru režie na pražské FAMU. S vděčností na něj vzpomínají jeho žáci domácí (Schorm, Menzel, Chytilová) i zahraniční (Kusturica, Zafranovič). Právě pod vlivem snímků "nové vlny" Otakar Vávra v 60. letech dosáhl konečně na svůj vrchol. Filmy jako Zlatá reneta, Romance pro křídlovku a Kladivo na čarodějnice patří mezi poklady naší kinematografie. Nástup normalizace pro něj znamenal definitivní konec. Točil megalomanské projekty s ohromnými rozpočty, ale prázdným obsahem (trilogie Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy, Putování Jana Amose aj.). Po roce 1989 mnoho příležitostí nedostal. Pár dokumentů a plány filmů o Masarykovi nebo Lídě Baarové zakončily osud, jehož délka a ideové obraty nemají srovnání. Unikátní je, že všechny režimy - od prvorepublikového až k polistopadovému - mu udělily vyznamenání. (Která vždycky přijal.) Za tvorbu hlavně 60. let ode mě hluboké koření. Na pivo bych s ním ale nešel. Otakar Vávra zemřel brzy po svých 100. narozeninách 15. září 2011 v Praze.

 VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ