Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Zdánlivě zbytečné věci bývají občas zásadní. Před nástupem na gymnázium (1970) jsem si musel pořídit knihu 50 českých autorů posledních padesáti let. Učebnice = nutné zlo. Našel jsem tam však jména, nad kterými se brzy zase zavřela voda. Nějaké jejich tituly se naštěstí daly sehnat po známých nebo v knihovničce rodičů. Nešlo jen o Hrabala. Objevil jsem Procházku, Kunderu, Škvoreckého. A Jaroslava Durycha.
 
Jeho předci se zabývali broušením drahokamů, otec měl spíš literární ambice. Jaroslav Durych (*2. 12. 1886) byl pokřtěn jako Jaroslav Norbert. Rodinná katolická tradice ho ovlivnila na celý život. Záhy osiřel, žil po příbuzných. Na hradecké gymnázium ho poslala babička pod podmínkou, že bude knězem. Jenže po roce se musel stěhovat do Příbrami. I tam měl kázeňské problémy (četba zakázaných autorů), ale maturitu r. 1906 zvládl. Poté získal vojenské stipendium a absolvoval Lékařskou fakultu (1913). Za světové války působil kromě haličské a italské fronty i v týle. Po vzniku republiky měl krátce zubařskou praxi v Přerově. Jako vojenský lékař pracoval v Užhorodě, Praze, Olomouci a zase v Praze až do roku 1938. Své doktorské znalosti uplatňoval i později.   
 
Durychovým hlavním zájmem byla ovšem literatura a publicistika. Psal do Cesty, Rozprav Aventina, Kmene, Listů pro umění a kritiku, Řádu a dalších. Redigoval časopisy Rozmach, Akord, Obnova a edice Knihy mladých či Národní knihovna. Zapůsobil na něj nakladatel Josef Florian, ale šel vlastní cestou. Za první republiky nebylo v katolických kruzích ironičtějšího a většího oponenta prezidenta Masaryka a intelektuálů kolem Lidových novin a Přítomnosti. O nějaké toleranci se nedalo mluvit. Jízlivost, ba sršatost osvědčil v mnoha půtkách. Brojil proti Františku Langrovi, Jaroslavu Haškovi, Fráňovi Šrámkovi.  Bojoval za důstojnější existenci katolictví v Československu, hrozil se ztráty křesťanských hodnot ve společnosti. V době španělské občanské války podporoval fašistický režim generála Franca, upozorňoval na zvěrstva republikánů. V eseji Pláč Karla Čapka adresáta ironicky tolik vychválil, až dosáhl opačného účinku. Velmi nešetrně mu však vyčetl vojenskou nezpůsobilost, čímž si zadělal na problémy v poválečných letech. Jaroslav Durych několikrát v polemikách výrazně přestřelil a jen díky velkomyslnosti Čapka a Masaryka nebyl potrestán. Tři roky byl členem České akademie věd a umění a laureátem prvorepublikových literárních a společenských ocenění (Cena České akademie věd a umění 1927).
        
Dodnes zůstává pozoruhodným spisovatelem. Lidé milují barokní hudbu, "barokní" četbu ale preferuje málokdo. Právě v ní byl Durych nejsilnější. V podstatě zapomenuty jsou jeho básnické sbírky (Panenky, Té nejkrásnější) a divadelní hry o životech svatých. Z drobnějších próz vyniká líbezná Sedmikráska. Nelze však přehlédnout dvě trilogie z pobělohorské doby, ke kterým dlouho a pečlivě sbíral materiál. Bloudění (1929) líčí dobu Albrechta z Valdštejna, brutální scény z třicetileté války, střet vysokého a nízkého. Osou je tragický milostný příběh českého exulanta a španělské dívky. "Menší valdštejnská trilogie"se jmenuje Rekviem a vyšla rok poté. Sestává ze tří povídek, které se odehrávají po vévodově smrti. Díla psaná pozoruhodným jazykem šokují kontrastem vulgárních detailů a náboženské vznešenosti.  
 
Po roce 1948 byl Durych na indexu. Ještě jednou se vzepjal k rozsáhlé fresce. Čtyřdílný román o jezuitské misii v Japonsku 17. století Služebníci neužiteční vydali ovšem v exilu. Nenápadnou novelu Boží duha o vztahu stárnoucího poutníka a vypovězené Němky uvedlo po Listopadu několik divadelních scén. Existuje - společně s povídkou Kurýr - i jako televizní film. Jaroslav Durych zemřel 7. dubna 1962 v Praze.
 
 
VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ