Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Do žen a do melounů se nevidí, praví jedno moudré přísloví. Upřesněme: Do lidí všeobecně. Vždyť kdo by hledal v seriózním lékaři, spisovateli a překladateli dobrodruha! Jeho příběh začal 23. května 1843 v Hořicích. Famílii nemajetného kloboučníka si čáp kromobyčejně oblíbil, podaroval ji deseti chlapci a pěti děvčátky. Z existenčních důvodů se Durdíkovi roku 1845 přestěhovali do Hradce Králové. Otec, veliký vlastenec, v tomto duchu vedl i své ratolesti. Snažil se dětem dát vzdělání, byť si studia částečně museli hradit doučováním spolužáků.  
 
Pavel Durdík patřil k absolventům hradeckého gymnázia (1853 - 1861). Díky píli a nadání o šest let později získal na pražské univerzitě titul MUDr. V hlavním městě našel nové přátele mezi českou inteligencí. Z nich nejdůležitější byl Vojta Náprstek. Pod vlivem jeho vyprávění o dalekých krajích a ideálech slovanství odjel na jaře 1868 do Ruska jako doktor. Protože pražské lékařské osvědčení tam neuznávali, složil potřebné zkoušky znovu, s výborným prospěchem. Na slavjanofilské blouznění střetem s realitou brzy zapomněl. Pomáhal tedy, jak mohl. A začal zde svou žurnalistickou kariéru. Pod pseudonymy A. F. Balan nebo S. J. Larin přispíval do ruských i českých (Osvěta, Lumír, Národní listy) periodik. Dobře se orientoval v ruské literatuře, vytvořil překlady děl Turgeněva, Tolstého (s nímž si dopisoval), Gogola, Čechova.     
 
Do Prahy se vrací roku 1877. Ne nadlouho. Toulavé boty pana doktora tentokrát zavedly opravdu daleko. Jako vojenský lékař odjel do holandských kolonií v dnešní Indonésii. Pobýval hlavně v Batávii a na Sumatře. Přežil kruté boje s domorodci a těžkou malárii - tu ovšem s doživotními následky. Obětavě ošetřoval raněné. Získal si důvěru místních. Navštívil lidojedský kmen Bataků. Zaznamenal přitom zajímavý fakt, že jedí výhradně nešťastníky odsouzené, zločince chycené při činu nebo nepřátele. Kolegovi Náprstkovi poslal přes tisíc předmětů, které dodnes najdete v muzeu na Betlémském náměstí.   
 
Čechy znovu Pavla Durdíka uvítaly roku 1883. Peněz měl díky výsluze od holandské vlády dost. Věnoval se tedy přednáškám, článkům do vlasteneckého tisku, cestám po Evropě. Zajímal se o divadlo. Vlastní pokusy neměly valný úspěch. Na prknech Zlaté kapličky však uspěl s překlady her ruských autorů, které se uváděly ještě dlouho po jeho smrti. Spoustu čtenářů lákaly knihy, v nichž popisoval svá dobrodružství: Pět let na Sumatře, O domácím životě Niasovců, U lidožroutů, Láska v tropech a u nás atd. Velmi pozitivní reakce sklidila brožura o fenoménu španělské koridy Zápas s býky.      
 
Zřejmě vinou přestálé nemoci se Pavel Durdík ve společnosti příliš neobjevoval. Přítelem nejbližším mu byl František Ladislav Čelakovský. Začátkem nového století se přestěhoval do Jaroměře. Po ataku mrtvice ochrnul na pravou polovinu těla. Jeho na dobrodružství bohatý život skončil náhle 17. srpna 1903. 
 

VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ